|
|
V České republice je v současnosti již relativně komplexní systém služeb od primární prevence přes programy, kde pracují s klienty, kteří aktuálně užívají drogy, až po léčebná zařízení a doléčování. Zkusme si položit otázku, co vlastně je drogová závislost? Drogová závislost není jen onemocnění, které postihuje fyzickou stránku člověka, ale jedná se o bio-psycho-sociální onemocnění. Vždy je důležitý komplexní přístup zahrnující psychologický přístup, úpravu sociálního zázemí pacienta a eventuální farmakologický přístup.
V oblasti léčby narkomanů existuje mnoho léčebných metod a programů, některé lze mezi sebou kombinovat, jiné nikoliv. V první řadě je důležité, aby léčebný program vyšel vstříc potřebám klientů. A to potřebám skutečným, nikoliv potřebám domnělým, které si narkomani vytváří v mysli. Dalším důležitým bodem je souhra, spolupráce a týmová práce. Při léčbě drogově závislých klientů je třeba mnoha odborníků z různých oborů - lékařů, psychologů, sociálních pracovníků.
Léčení používá různých metod od farmakoterapie (např. v počátku léčby při detoxifikaci) přes poradenství, sociální práci až po psychoterapii skupinovou či individuální. Podle typu se rozlišují léčby ambulantní a rezidenční. Podle délky může být léčba krátkodobá, střednědobá, dlouhodobá. Na základní léčebný program by měla navazovat následná péče, doléčování, které pomůže klientovi obstát v životě po léčbě a zvyšuje efekt léčby.
Ambulantní léčba spočívá v docházení klienta do zařízení, která tuto léčbu umožňují. Klient v tomto případě není hospitalizován, a tím pádem vytržen ze společnosti, musí však mít určité zázemí, které ho nijak neohrožuje a musí být schopen odolat místům a lidem, se kterými má drogy spojeny. Pro takového člověka je vhodná právě ambulantní léčba. Klient se také domluví na frekvenci docházení do zařízení. Za účinnou se považuje léčba až od délky tří měsíců, s frekvencí kontaktů s léčebným zařízením minimálně dvakrát až třikrát týdně.
V ČR existují tzv. AT poradny, což jsou ambulantní psychiatrická zařízení pro narkomany či alkoholiky. Dále u nás existují svépomocné skupiny, těmi jsou AA (Anonymní alkoholici) a AN (Anonymní narkomani. Další možnou podobou ambulantní léčby je denní stacionář, kde klient dochází každý den (obvykle každý všední den) do léčebného programu, který je od ranních do odpoledních hodin. Klient tedy tráví v léčebném zařízení v podstatě celý den, kdy se účastní skupinové terapie, individuálních pohovorů s terapeuty, využívá poradenství ohledně sociálních, právních záležitostí, které potřebuje řešit, účastní se volnočasových a pracovních aktivit. Večer odchází domů, na rozdíl od rezidenční, pobytové léčby. Součástí léčby bývá také rodinná nebo partnerská terapie a případně podpůrné rodičovské skupiny pro rodinné příslušníky klientů, kde se dozvídají informace o procesu léčby a mají možnost si promluvit o situaci, ve které se nachází.
Dalším typem léčebného programu je pobytová léčba, kdy klient žije v prostoru léčebného zařízení. Je nastolen jasný řád, denní režim, klient se zde snaží žít bez drog. Pracovníci mu pomáhají, klient se účastní různých aktivit, ať už jsou to hry, psychoterapie, sezení, vzdělávání nebo řešení problémů. Léčba dle délky trvání se dělí na krátkodobou (do 2 měsíců), střednědobou (2,3 měsíce až půl roku) a dlouhodobou (více než půl roku, max. 2 roky). Krátkodobá a střednědobá léčba se uskutečňuje v psychiatrických léčebnách, dlouhodobá léčba v terapeutických komunitách. Léčba v psychiatrické léčebně zaměřené na léčbu závislosti je pod lékařským dohledem. Využívá režimová opatření, strukturovaný denní program a další terapeutické aktivity. I vzhledem k tomu, že ústavní léčba bývá v délce kolem tří měsíců, je zaměřena hlavně na problém závislosti, ne příliš na ostatní problémy klienta a jeho resocializaci důležitou pro návrat do běžného života s tím, že si musí vybudovat zázemí, najít si zaměstnání apod. Proto je důležité po absolvování léčby navázat v doléčování, v rámci kterého může dotyčný tyto věci „dotáhnout“. Tento typ léčby je vhodný pro klienty, kteří nejsou schopni abstinovat v původním prostředí a je pro ně nezbytné na nějakou dobu toto prostředí opustit a stabilizovat se, nicméně se po léčbě mají kam vrátit a s podporou jsou schopni zvládat běžný život bez drog.
Naopak v terapeutické komunitě je léčba postavena na skupinové terapii, probíhá v několika fázích a klient se zabývá nejen volnočasovými aktivitami, ale i problémy, se kterými se v průběhu léčby setkává. Ke konci léčby už má např. zaměstnání či brigádu nedaleko komunity, ve které tak tráví mnohem méně času. Důležité je, aby byl samostatný a připravený na život bez komunity.
Při substituční léčbě jde o nahrazení užívané drogy nějakým jiným přípravkem, který je legální a dostupný jen na lékařský předpis. Tento přípravek má stejné nebo podobné účinky jako droga, není však životu nebezpečný. Cílem substituční léčby je eliminovat škodlivé užívání drog, především injekční. Doba léčby se pohybuje v rozmezí týdnů až let. Tato léčba je samozřejmě provázena psychoterapiemi a poradenstvím v oblasti sociální sféry. Dávky podávaného léku se postupně snižují, až dojde k jeho úplnému vysazení. Substituční léčba je jednou z forem medicínské léčby závislosti na opioidech při použití předepisovaných opioidních agonistů , které mají obdobné nebo stejné vlastnosti působení na mozek jako heroin a morfin a které zmírňují abstinenční symptomy a snižují touhu po nelegálních opiátech. Příklady opioidních agonistů jsou metadon, diamorfin (heroin) a morfin.
Pro jaký typ uživatelů drog je vlastně substituční léčba vhodná? Nejvíce se používá u drogových uživatelů, kteří nejsou schopni sami abstinovat a v této abstinenci setrvat. Při substituční léčbě závislosti na opioidech ve světě dosud převažuje forma perorálního podávání metadonu, avšak v různých zemích je v čím dál větší míře s úspěchem předepisován buprenorfin, který je druhou nejčastěji předepisovanou substituční látkou při udržovací léčbě závislosti na opioidech.
Programy harm reduction jsou provozovány buď přímo v „terénu“, na ulici, na místech, kde se uživatelé drog scházejí (terénní práce, streetwork) nebo v nízkoprahových zařízeních. Terénní práce se snaží kontaktovat rizikové osoby mimo nějakou určitou instituci. Za těmito osobami se jezdí přímo do terénu, tedy do prostředí, ve kterém osoby žijí či požívají (aplikují si) drogy. Terénní práce nabízí celou řadu služeb, ve spojení s drogovou problematikou je to především distribuce injekčního materiálu. V rámci většiny projektů, které se orientují na nitrožilní uživatele drog, jsou distribuovány injekční stříkačky a jehly. U mnoha projektů terénní práce je to jeden z hlavních záměrů, a to především ve městech, kde neexistují centra, která by zajišťovala odpovídající výměnu stříkaček. Některé projekty rozdávají také sterilní vodu (na přípravu roztoků drog a na vymývání injekčních stříkaček), lžíce (na zahřívání a přípravu roztoku), vatové tampóny (na očištění místa vpichu) a bavlněné filtry (pro odfiltrování nečistot při plnění injekčních stříkaček).
Dále terénní pracovníci rozdávají menší množství dezinfekčních roztoků, aby měl uživatel drog možnost aplikovat si drogu z čisté jehly. Kontaktní centra zajišťují informace o „bezpečném“ užívání drog, některá nabízejí možnost vyprat si prádlo, osprchovat se, nebo si dát polévku či čaj. Dále poskytují poradenství, které už zpravidla nebývá anonymní. Toto poradenství nabízejí nejen samotným uživatelům drog, ale i jejich rodinným příslušníkům, partnerům či přátelům.
Smyslem detoxifikace je zbavit organismus návykové látky a pomoci pacientovi překonat možné odvykací příznaky. To se může dít buď bez použití léků (někdo v takovém případě hovoří o detoxikaci), nebo za farmakologické podpory. Detoxifikace má připravit pacienta na další léčbu. Dalším častým důvodem detoxifikace je nebezpečnost pacienta sobě nebo okolí z důvodů duševní choroby, což bývá nejčastěji u toxických nebo alkoholických psychóz.
Po úspěšném absolvování léčby je důležitá následná péče neboli doléčování. Ta se zaměřuje především na udržení klienta v abstinenci. Po odchodu z léčby má celou řadu informací a rad, jak se má zachovat v životních situacích, ale realita může být často jiná. Klient se dostane do nějakého problému a jako první, co dříve (ještě před léčbou) udělal, bylo to, že si vzal drogu. Nyní však musí tuto situaci řešit bez drog a to pro něj může být o to víc stresující. Po návratu do normálního života čekají klienta problémy, které byly v době jeho léčby přehlédnuty či se na ně nekladl takový důraz, jelikož primárně se musel zbavit své závislosti. Mezi tyto problémy patří například špatné rodinné či partnerské vztahy.
Doléčovací centra využívají obvykle strukturovaný program, zahrnující ambulantní individuální a skupinovou terapii, poradenství v sociální sféře, především ohledně získání zaměstnání po léčbě, vyřešení právních problémů z minulosti, dokončení nedodělaných škol apod. Případně zde probíhají další aktivity jako je arteterapie, volnočasové aktivity pro klienty, na jejichž přípravě se klienti podílí (sport, divadlo, výtvarná činnost, výlety). Program je koncipován časově tak, aby do něj mohli odcházet klienti i po té, co si najdou po léčbě práci nebo studují, probíhá většinou ve večerních hodinách.
